Byl jsem (spolu s Jakoubkem) osloven Jakubem Holzerem z iniciativy Zákonomat ( https://www.facebook.com/zakonomat?fref=ts )

Chtěl abychom mu shrnuli naše výhrady proti autorskému zákonu, že by se třeba přepsal

Napsal jsem toto (úryvek toho poctatného)
Největší výhrady máme k majetkové součásti autorského práva. Osobnostní je celkem v ořádku.

Nemám nic proti tomu, aby autor dostal ze svou práci zaplaceno, tak jako každý za jakoukoliv jinou práci. Aby se tak stalo, musí se o to postarat stejně, jako každý jiný výrobce či poskytovatel služby.

Zvolím-li obligátní přirovnání s výrobcem rohlíku, apok pekař, který prodá rohlík, dostane korunu. Chce-li dostat dvě koruny musí vyrobit a prodat dva rohlíky, čím víc vyrobí rohlíků, tím víc jich může prodat a vydělar tím víc peněz.

Autorský zákon vychází z myšlenky, že duševní práce je privilegovaná. Že jednou zaplacený produkt může být placen stále znovu a znovu, aniž by bylo nutno vynaložit jakoukoliv práci. K tomuto konceptu, který je fakticky v normáním prostředí nerealizovatelný, byl vytvořen soubor právních opatření, souhrnně jako "ochrana duševního vlastnictví". Žádná jiná lidská činnost podobně hypertrofovanou "ochranu" nemá

Nejkřiklavější absurditou této vymoženosti je institut "kolektivní správy" autorských práv. "Držitel práv" se o svou odměnu nemusí nijak postarat, jako každý jiný podnikatel, ale udělá to za něj státem posvěcená instituce. Typicky OSA, i když jich je víc a dále uvedené platí pro všechny.

Zákon je napsán dostatečně vágně, aby si ho OSA mohl vykládat po svém. To mu umožňuje používat zastrašovací praktiky vůči všem subjektům, které raději zaplatí, aby měli klid, i když ve skutečnosti nemusejí.

OSA se snaží dále lobovat, aby měl zisky co největší, bohužel mu značně pomáhají směrnice EU, které vznikají netransparentně v nikým nevolených orgánech, které ve skutečnosti píšou nahrávací společnosti.

Jedním z příkladů jsou osiřelá díla. Jde o díla, u kterých není znám autor. OSA si nárokuje, že zastupuje i tyto virtuální osoby, které se k autorství nehlásí a nikdy nepřihlásí. A nárukuje si odměny, které autorům nikdy nevyplatí.

Dalším problémem jsou autoři, kteří OSA být zastupováni nechtějí, přesto chce OSA za jejich díla platit. Dokonce chce platit i od pořadatelů koncertů, kde autoři hrají pouze vlastní tvorbu.

OSa chce platit i za "užití" díla, pokud zaměstnavatel umožní zaměstnanci poslouchat rádio. Chce platit za všechna rádia všech živnostníků, i když z nich svým zákazníkům žádnou hudbu nepouštějí.

Příkladů absurdity je tolik, že to raději zkrátím s tím, že je třeba napsat nový autorský zákon, kde bude mnohem přesněji a logičtěji vymezen pojem "užití díla", kde bude OSA svůj "sazebník" muset obhajovat, ne si ho cucat z prstu, kde bude jasně řečeno, že OSA zastupuje jen ty, kteří si to přejí a dají to najevo formou licence. Kde budou ty nutné případy omezení, které nám nařídila EU, ošetřeny nějakou velmi malou až symbolickou částkou.

Přijatá výhoda: šíření pirátských myšlenek